Blog na IMK088a
Texty, za ktere snad na konci semestru dostanu zapocet…
 
 
 

Koho volit aneb Sbal mě,politiko!

Jsem Pitralon, Revoluční Pitralon. Kouřím lehký Lucky Strike, občas si dám pivo a platím si paušál. Bydlím u rodičů, studuju a taky pracuju. Prostě průměrná studentka jako každá jiná. Občas se rozplývám nad „pitralonovským“ obdobím, a to konkrétně nad igráčky, céčky a pikaem. Ovšem tím má komunistická éra končí. V době předvolebních volebních mítinků se totiž ze mě stává REVOLUCIONÁŘKA…(myslí)!!!

Zvolila jsem,jakožto revolucionářka,opačnou metodu. Chcete můj hlas? Fajn, tak se ukažte, nadbíhejte mi a sbalte mě! Bavíme se pořád o politice. Jelikož těch stran není málo, ale já jsem jen jedna, mohou se o mou přízeň přetrhnout. Nabízejí mi hory doly, ale i když jsem pouhým laikem, mám selský rozum. ČSSD na mě mrká a slibuje, že nebudu platit 30 korun za poplatky ve zdravotnictví. Dobře, za ušetřené peníze si koupím třeba sekanou v Globusu, že? Ale hlavně, když dojdu na jejich mítink s transparentem hlásajícím cokoliv proti nim, je poměrně reálná šance, že mě za to budou vyslýchat na policii, jako se to stalo v Teplicích. A hlavně bych neměla začít podnikat, protože budu o několik tisíc lehčí. No a co když mě bude chtít ODS? Kdo mi zaručí, že Petr Nečas není jen líbivou tváří, po jehož zvolení sundá masku a bude kopií bodrého Ostrávaka Mirka Topolánka? A hlavně se mi moc nelíbí, že si mám platit za školné. Hmm, tak tomu říkám plichta.

TOP 09, VV a SPOZ nebo – li vítáme nové strany!!! No konečně se nám představují nepopulistické a nezkorumpované strany. Nebo je to jinak? Vždycky jsem fandila tradicím, odpovědnosti a prosperitám, a hlavně to už 4. rokem hledám na politické scéně. Musím říct, že jsem měla radost, když se objevila TOP 09 s Karlem Schwarzenbergem. Ale co ten Kalousek? Lidi říkají, že sice je ekonomickým guru, ale má prý i dobře „zašitý“ peníze. Zase na druhou stranu lidi toho dost napovídají. Můj hlas by třeba mohla získat strana Věci Veřejné. Ovšem nestanu se tím pádem nenápadným podporovatelem fašismu? Jejich program totiž hlásá, že chtějí klást důraz na bezpečnostní hlídky, vystrnadit bezdomovce z parků a hlavně jaksi zatočit s „problémovými občany.“ Vypadá to, že se ideálů Dělnické strany prostě nezbavíme. A co taková SPOZ? Vrátil se nám Zeman a chce si nás koupit klobáskama. Miloš a jeho bonmoty jsou opět tady. Důchodce z Vysočiny vytahuje své trumfy z rukávu a vrací se jako spasitel. Halelujah! Možná to tak opravdu bude, ale já obecně nemám ráda comebacky. Když už jednou odešel, ať už se nevrací. Je přece lepší, když si ho pamatujeme jako inteligentního a dobrého premiéra, než jako sešlého páprdu dříve hlásajícího slivovičku za písničku a nyní dej mi hlas, s korupcí skoncuji včas!

No jo, jsem prostě typická Češka. Nadávám na všechno a na všechny a nic s tím nedělám. Ale “sbalit” bych se nechala, kdyby bylo kým. Jasný, brumlám si pod vousy, ale nesouhlasím s kampaní Přemluv bábu! či „Zmrzač si svého politika“ jako se tomu stalo 3.5. v Brně na mítinku ČSSD. Co je moc, je moc!!! Pomalu se schyluje k volbám a “politická revoluce” končí. Má osobní revolta zatím spočívá v psaní příspěvku na blog a vylívání si srdíčka. Ale já vím, že má chvíle přijde! Jestli bude za 2 roky Paroubek navržen na prezidenta ČR, tak tu veřejně prohlašuji, že chystám celorepublikovou stávku. Budu celý týden stát na Sněmovní ulici na Malé Straně v Praze s růžovým transparentem (to, aby mě nenařkli, že jsem nastrčená postavička modrých). Na něm bude stát: “Nechceme žít v Paroubeklandu! Zavřete brány do pekla, dokud je čas!” Přidejte se ke mně s vlastními nápisy a zabráníme mu spolu v destrukci naší země! Přísahám, že to není stejné jako předvolební sliby. Úderem dvanácté tam budu první den hlasování postávat a pořvávat.  Já, Revoluční Pitralon, to dodržím!

Seznamte se,výrazový tanec!

Milí mladí badatelé a zvědavci, dovolím si vám představit contemporary, nebo- li výrazový tanec. Ti z vás, co to znají, mi prominou, i když opakování je matka moudrosti a s vámi, co to vůbec nezajímá, se loučím a třeba si ode mě přečtete něco jiného.

Ok, takže contemporary je poměrně nový druh tance, který zahrnuje, jak balet, tak jazz, ale především se jedná o soudobý tanec vyjadřující pocity. Teď vás možná napadne, že jsem v jedné větě vyjádřila vše, co tanec obnáší a tím dnešní příspěvek končí. Co se definice týče, tak ano, ohledně samotného tance však jedeme dál. Ještě v úvodu vám musím něco říct. Stejně byste to poznali, tak proč se přetvařovat? Ano, přiznávám se. Jsem tanečníkem contemporary v tanečním uskupení Oorphane. Naprosto otevřeně říkám, že je to nejlepší taneční soubor v Brně, ne-li na světě :-) .

Sobecky a excentricky přiznávám, že dnešní příspěvek do blogu je tak trochu o mně a o tom, čím jsem už půl roku pohlcena a naprosto uchvácena. Ale proč vás tím vlastně otravuju? Především proto, abyste se dozvěděli něco o tanečním stylu 21. století a třeba vás zaujme natolik, že si contemporary i vyzkoušíte. Výrazový tanec vám dá možnost projevit nejniternější pocity. Nikdo vás nenutí předvádět zaběhlé styly. Samozřejmě, že se učíte choreografie, ale můžete do nich vkládat i vlastní nápady. Fantazii se při tomto pohybu meze nekladou. Nejlepší na tom je, že se jedná o natolik subjektivní projevy, že například chcete vyjádřit křehkost, zatímco ostatní to vnímají jako vyšinutost. Ale o tom to právě je! Necháte pracovat fantazii a ostatní si utváří názor. Na trénincích stejně jako na představeních performujete určité pasáže. V podstatě přímo před zraky diváků vzniká originální koncept, který může dopadnout úplným fiaskem nebo naopak úspěchem. Jediným problémem s úspěšnými improvizovanými pasážemi je, že si je po zatancování nepamatujete.

Důležitým a neoddělitelným prvkem je hudba. Každý choreograf si ji vybírá sám nebo mu ji někdo skládá. Snaží se, aby nebyla příliš známá, jelikož by mohla odvádět divákovu pozornost od samotného tance. Pokud si choreograf zvolí například téma násilí, snaží se, aby i hudební podbarvení bylo pozorovatelům nepříjemné. Samozřejmě záleží na jednotlivých uměleckých vedoucích tanečních souborů, jak se k daným kompozicím postaví. Zpravidla je dobré trochu šokovat i hudební úpravou. Pokud se v tanci vyskytuje něžnost, není od věci použít naprosto „nehodící se“ skladbu. Celkový dojem z tance tím nabere úplně nový ráz.

Každý taneční styl má svá specifika. Balet je známý precizností pohybů, jazzový tanec zase inklinuje k muzikálu, street dance k pouličním americkým pohybům na basketbalovém hřišti. Ovšem výrazový tanec zkrátka nejde obsáhnout dvěma či třemi slovy. Je originální v tom, že dokáže zahrnout všechny styly a pořád to bude contemporary.

Podle všeho dosud zjištěného si pravděpodobně kladete otázku: Jak to, že mám až teď tu čest se s contemporary seznámit? Všechno má svá pro a proti a ani tento případ není výjimkou. Musím říct, že výrazový tanec je dosti specifický a pro lidi, jež mají rádi jasný koncept, naprosto nevhodný. Jedná se o undergroundovou záležitost a jeho popularita nikdy nedosáhne klasického tance. Navíc pokud je choreograf bohém a nechává vystoupení jen tak plynout, stane se z originality nuda, z celkového dojmu trapas a divákův výraz toho bude jasným důkazem.

Tak už víte vše. Teď záleží jen na vás, jestli byste to chtěli vyzkoušet. A protože mám i slabé chvilky dobroty a jakési solidarity mezi tanečníky, zde jsou další brněnské soubory, které taky tančí contemporary: Filigrán, Bardo, MIMI fortunae a Maximus. Po rychlém seznámení většinou následuje ještě rychlejší rozloučení. Takže pokud jste došli až sem, tak jistě zvládnete ještě čtyřminutovou ukázku. Po ní jste už v podstatě teoretičtí odborníci výrazového tance.

http://www.youtube.com/watch?v=KsAZZGNf1T4

Osvítilo mě Osvícení - 5.příspěvek

Je to neuvěřitelné, ale teprve před týdnem se ke mně dostal film The Shining. Asi bych se měla stydět, že jsem o filmu, který je hodnocen 90 procenty, celých 22 let nevěděla. No co, Pulp Fiction jsem taky poprvé viděla před rokem. Jsem zastánkyní názoru, že na dobré, nebo spíše na výborné filmy si má člověk počkat. A tohle čekání prostě stálo za to…

Horor, slovo, které nám asociuje řadu věcí. Patří mezi ně brak, sra*ka, ale i strach a nervozita. Žijeme ve světě plném předsudků a zarytých (ne)pravd. Takže když jdu na komedii, nepředpokládám, že bych po jejím shlédnutí odcházela s pocitem vnitřního ,,osvícení“. Nebo když jdu na revival, tak nečekám, že bude lepší než originál. Ale jsem potěšená, když občas moji neotřesitelnou pravdu něco tak příjemně rozhodí a donutí zauvažovat nad celým tímto ,,systémem“ jako Kubrickův The Shinning.

Spojení knižní předlohy Stephena Kinga s režijním guru Stanley Kubrickem, to už samo o sobě zní dokonale. Plus hlavní role Jack Nicholson…říkala jsem si, že i když to nějakou náhodou bude opravdu špatný film, tak tahle tři jména z případné katastrofy vytřískají při nejmenším průměrný snímek. Mé obavy se naštěstí nenaplnily a s čistým svědomím tu prohlašuji, že film The Shinning je nejlepší horor, jaký jsem kdy viděla. A taky vám řeknu proč. Kubrickův talent pro dokonale zvládnutý psychologický labyrint je obdivuhodný. Vše do sebe zapadá s takovou lehkostí a nenásilností už od prvních okamžiků, kdy Jack Torrence (Jack Nicholson) jede se svojí rodinou do hotelu, aby tam dělal správce. Dozvídá se, že jeho předchůdce zešílel a zabil svoji manželku a dvě dcery. Od té chvíle se rozbíhá parádní podívaná. Zatímco Jack píše v odlehlém hotelu knihu, jeho manželka (Shelley Duvall) se stará o chod celého objektu a stejně jako v hlavním protagonistovi, i v nás to začíná vřít. Speciální pozornost patří hlavně kameře a zvuku. Například scéna s malým synem (Danny Lloydem), který si projíždí hotel ve šlapacím autíčku. Klobouk dolů před záběry, kdy je patrný rozdíl ve zvuku, kdy chlapec najíždí na koberec a kdy jede po podlaze. Detail? Pro někoho možná ano, pro mě mezník, kdy se z obyčejného filmu stává masterpiece.

Na diskuzi o filmu lidi mimo jiné psali, že se šílenství Jacka Nicholsona projevovalo už na začátku, což je zklamalo a byli ochuzeni o postupnou gradaci. S tím já rozhodně nesouhlasím. Ta vnitřní proměna z milého táty a manžela v nekontrolovatelného maniaka je naprosto znatelná. Mně po pravdě vadila jiná věc. Nepřesvědčil mě výkon Shelley Duvall. Jsem si jistá, že kdyby mě a moje dítě honil šílenec se sekerou, tak mi ta hrůza bude ,,čouhat“ i ze stínu! Nevěřila jsem jí to a ten její běh…no, to byl opravdu horor.

The Shinning je až na pár chyb dokonalý. Ale proč ho zmiňovat po 30 letech? Není to zrovna ,,nejčerstvější zboží“. Jak už jsem řekla…od kategorie horor toho v dnešní době nečekáme moc. No, v podstatě já od toho nečekám už vůbec nic. Naposledy jsem se trochu bála u Kruhu. Ale především na horor jdu už s obavou, že režisér bude zase kašlat na scénář. Jeho cílem je diváka vylekat a dokola mu servírovat sekání všech možných částí těla. A to mě má uspokojit? Tak to teda ne! Je smutné, že od dob Ptáků, Psycha, Rosemary má děťátko a Shinningu uplynulo několik desítek let a po klasickém hororu ani vidu, ani slechu. A já říkám, fanoušci hororů, to si přece nenecháme líbit?! Chci zpátky horory, ve kterých při dalším shlédnutí objevím to, co mi v předešlém uniklo. Nechte si svý křičící holky, co běží nelogicky po schodech nahoru a točte pořádný filmy, který nás všechny osvítí!!!

Prokletý ostrov podle Scorseseho

Stává se takovým pravidlem, že režiséři mají své osvědčené ,,koně“. Ridley Scott sází na Russella Crowea, Steven Spielberg většinou sáhne po Tomu Hanksovi a Martin Scorsese po Leonardu DiCapriovi. Díky jim za to, protože ve Scorseseho posledním snímku Prokletý ostrov máme opět možnost pozorovat DiCapriův herecký koncert.

To, že film bude komplikovaný, je poměrně jasné už z traileru. To, že se film bude těžko kritizovat, je mi bohužel jasné až teď. A to hned z několika důvodů. Jde o to, že má všechny předpoklady kvalitního thrilleru - výbornou kameru, hudbu, scénář i herecké obsazení, ale mě jako diváka to neuspokojilo. Tudíž jsem přemýšlela, proč je snímek Shutter Island ,,jen“ chvalitebný? Proč si režisér víc nevyhrál i s ostatními postavami? Jsem si jistá, že kdyby nebyl snímek postaven na Leonardu DiCapriovi, tak to zase až takový trhák není.

Píše se rok 1954 a válečný veterán, maršál Teddy Daniels (Leonardo DiCaprio) se se svým parťákem Chuckem Aulem ( Mark Ruffalo) vydává na přísně střežený ostrov Shutter Island, kde je nápravné zařízení pro psychicky narušené jedince. Odtud utekla vražedkyně (Emily Mortimer) a Teddy ji má společně s Chuckem najít. Ovšem situace není tak jednoduchá. Ředitel ústavu Dr. Cawley (Ben Kigsley) a ostatní zřízenci jim hází klacky pod nohy, a tak to vypadá, že toho k objasnění bude víc. K maršálovým obavám o uprchlou vražedkyni se přidávají i Danielsovy noční můry z druhé světové války a vidiny mrtvé manželky, kterou zabil žhář (jehož stopy vedou právě na ostrov Shutter). Od tohoto momentu se už i divák cítí trochu schizofrenní a má v hlavě několik možných variant, jak film skončí… Ale jedna by byla neodpustitelná…Kdyby se to Leovi všechno jenom zdálo!!!

Ředitelé zeměkoule tvrdí, že ten konec přesně čekali. Já tedy ne. Je pravdou, že jsem z toho kolotoče ponurých scén střídajících Teddyho vzrůstající šílenství měla pořádný guláš, ale jakmile Scorsese odkryl všechny karty, pootevřela se mi čelist. Všechno do sebe zapadlo jako puzzle, ale proč mám pořád pocit, že Prokletý ostrov šel natočit lépe? Zkrátka tam bylo hodně bláznů, ale málo čirého bláznovství. Respektive např. v Čisté duši je precizně vykresleno osobní šílenství jednoho matematika, v Prokletém ostrově je toho šílenství tolik, že nevíte, které z nich je nejšílenější…

Jak jsem řekla na začátku, něco mi tam ,,neštymuje“. Leonardo byl opět skvělý, Mark Ruffalo mu dobře sekundoval, i když si myslím, že klidně mohl dostat víc prostoru a scény v cele byly vypjaté tak akorát. Hurikán, který maršály na ostrově zdržel, se sice dal předpokládat, ale to mi nevadí. Mistr zápletek mohl závěrečnou scénu natáhnout o deset minut na úkor místy zdlouhavého začátku a tím by vymazal i tu poslední připomínku, kterou k filmu mám. I když obecně v Shutter Island není nic nového pod sluncem, je to jeden ze snímků, za které se vyplatí utratit 129 korun.

Jenom jedno slabé místo?

Hip hip hurá! Sandra Bullock má Oscara, Amerika má další srdceryvný film a Evropa opět kroutí hlavou. Vypadá to, že americký fotbal byl, je a bude důležitým tématem zámořských snímků. Ale jak se s tím má vyrovnat Evropa? My taky všude necpeme národní sporty. Ovšem jestli film The Blind Side spadá do kategorie ,,Drama“, tak potom Láska nebeská je thriller…

Američtí tvůrci vsadili na ozkoušená témata. Fotbal, šťastná rodina a velký černoch, který nás svojí naivitou a nezištnou láskou k lidem, které sotva zná, odzbrojí. Ovšem nestalo se tak. Celý film čekáte na nějaké drama, která roztrhá povrchnost příběhu, ale ono nepřichází. Takže vy sedíte v kině, zatímco si ,,drsná“ Sandra Bullock hledá cestu k zakřiknutému Michaelovi a z rádoby žánru drama se stává klišé.

A přitom se film The Blind Side nebo-li Slabé místo mohlo zařadit mezi celkem slušné filmy. Potenciál totiž má. Téma osvojování si dětí je aktuální. Režisér John Lee Hancock na to šel bohužel jinak. Vsadil na milého černošského hocha Michaela Ohera (Quinton Aaro), který je tak trochu asociál a nikdo se s ním nebaví. Jednoho dne se s ním skamarádí malý kluk, jeho máma ho nechá přespat na pohovce, celá rodina se sblíží, již zmíněný Michael se začne zlepšovat v komunikaci, ve škole, ve fotbale…

Kde Amerika udělala chybu? Slabé místo snímku je především v jeho plytkosti a nesdělnosti. Stokrát omílané téma, jak chudá holka ke štěstí přišla, tentokrát v roli vyspělého chlapce, už zkrátka nedokáže ničím okouzlit. Celé to téma, jehož hlavní hrdina, kterého se ujme bohatá rodina, by zkrátka šlo zpracovat lépe. Režisér si mohl více pohrát s momentem, kdy je Michael spolužáky odmítán, zastihnout nějaký konflikt a nevytvářet jen další ,,milionový“ snímek. Ani naoko tvrdá matka (Sandra Bullock), která je perfektní v každém ohledu, už nikoho nedojme. Stačilo by někde ve filmu překvapit a dát tam alespoň několik reálných scén z komplikovaného soužití rodiny a jejich nového člena. Ale to asi od tohoto snímku čekat nemáme.

Takže proč vlastně na film The Blind Side jít? Zjistíte, že Sandra Bullock je pořád kočka a některé dojme příběh Velkého Mika, který působí stejně mohutně jako Michael Clark Duncan v Zelené míli. Prý je to životní role Sandry Bullock. Ano, hraje jinak než v jejích obvyklých béčkových filmech, ale mně to prostě nestačí. A ještě na jednu věc bych málem zapomněla. Je to podle pravdy…tak z toho padněte na zadek!

Lunapark je príma

Moravská metropole je známá nejen jako studentské, ale především jako kulturní město. Do Brna lákáme cizince na každoroční veletrhy, auto-motodromy a v létě na přehlídku ohňostrojů. Máme rádi turisty a pokud svými eury přispějí do našeho fondu, tak je máme ještě radši. Ale čím přilákat místní? Vítejte v lunaparku a od letošního března do dubna patří Brno Brňanům!

Na začátku všeho byla myšlenka Pavla Baďury z Divo4 a magistra Viktora Pantůčka, pedagoga Masarykovy univerzity, zviditelnit brněnské nezávislé divadelní soubory. Mottem celého projektu se mělo stát Divadlo ke kávě. Jejich nápad je ojedinělý především v tom, že by rádi překvapili kavárenské zákazníky netradičním pojetím divadelního představení. Idea to je sice krásná, ale ležela asi rok ladem. Co tedy s ní? Vzdejme holt studentům Masarykovy univerzity, a to z předmětu Řízení kulturního provozu, jež se rozhodli plán zrealizovat. A tak začal koloběh zařizování. Před každým představením se ozve správně kýčovitá znělka. Hudbu složil, slova napsal Martin Franze, (ne)skladatel, který je mimo jiné i autorem vánoční koledy Zpívání o Vánocích složené pro dětský pěvecký sbor Kantiléna. Každý z osmi souborů hraje v jedné z vybraných brněnských kaváren, která hercům za vystoupení zaplatí. Festival Brněnský lunapark aneb Divadlo ke kávě zažívá letos svoji premiéru, tudíž je to jakási hra pokus-omyl. Po představení chodí organizátorky s kasičkou a lidé hodnotí výkon herců a celkovou atmosféru menšími finančními obnosy.

Jak lidem přiblížit umění? V Brně se spojuje příjemné s užitečným. V případě festivalu Brněnský lunapark se jedná o milé posezení v kavárenském prostředí s nějakou tou skleničkou v ruce a samotná kultura se člověku mnohem lépe tráví. Každé představení trvá přibližně půl hodiny, což je naprosto optimální doba pro zaujmutí divákovy pozornosti.

V sobotu 20. března jsem se byla podívat v kavárně Tungsram, na kterou vyšel divadelní spolek Šavgoč a jejich hra Tele. Jelikož je již zmíněná kavárna poměrně malá a Šavgoč oceňuje Trapno jako jakýsi kolektivní zážitek, nečekala jsem od toho příliš. Musím říct, že jsem byla příjemně překvapená, jelikož jsem se trapně necítila. Ba naopak. Už z dálky jsem slyšela na ulici rachot, jehož původci byli samotní herci. A to je nejlepší reklama, jak zaujmout či odradit potenciální diváky. Přímo v kavárně se to však neodehrávalo. Pořadatelé totiž z prvotního handicapu udělali přednost. Prostor je opravdu malý, takže se hrálo venku. A proč ne? Před kavárnou byly nanošené stoly a židle a i ten, kdo neseděl, viděl. To byl například problém v kavárně Podobrazy. Pokud jste nebyli v těsné blízkosti herců, měli jste problém. Kolem šesté hodiny zazněla lunaparková znělka a začalo se. Samotní aktéři přijeli v nákupním vozíku, ve kterém lákali kolemjdoucí na představení. Divadelní hra Tele je zrýmovanou středověkou fraškou z 12. století na motivy masopustní hry Hanse Sachse.

Moji pozornost zaujaly nejen nabílo natřené obličeje tří herců, ale i předměty, se kterými vystupovali. Krávu a tele znázorňovaly miniatury pravděpodobně z kinder vajíčka a i buben z pračky a velký hliníkový hrnec našly svá uplatnění. Co se týče nákupního vozíku, tak ten hrál zásadní roli. Nejprve znázorňoval postel, posléze i jakýsi pomyslný chlév se sýrem plným červů, na kterém jeden z protagonistů divadelní hry seděl, jelikož se domníval, že pokud na něm bude sedět dostatečně dlouho, vysedí tele, stejně jako slepice vejce.

Hra Tele měla prostě šmrnc. Po představení následoval hudební doprovodný program, který podtrhl celkovou atmosféru. Festival Brněnský lunapark má opravdu dobře našlápnuto. Brňanům byla hozena pomyslná kulturní rukavice, kterou s radostí zvedli. I když jsou často představení ,,na stojáka“, obecenstvo to neodradí a návštěvnost je vysoká. Lunapark je sice príma, jak to slyšíme ve znělce, ale tu písničku už pár dnů nedokáži vyhnat z hlavy.

Líbil se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

.etarget{margin-top:1em;} .selfpromo{display:none;}

ETARGET odkazy Přidat inzerát
Zhubněte zdravě, garance výsledku plus osobní podpora.
Nakupte kvalitní pneu od 447 Kč! Doručení zdarma po celé ČR.

V rubrice Ostatní | Upravit |

Blog na IMK088a
Texty, za ktere snad na konci semestru dostanu zapocet…

Lunapark je príma

Moravská metropole je známá nejen jako studentské, ale především i jako kulturní město. Do Brna lákáme cizince na každoroční veletrhy, auto-motodromy a v létě na přehlídku ohňostrojů. Máme rádi turisty a pokud svými eury přispějí do našeho fondu, tak je máme ještě radši. Ale čím přilákat místní? Vítejte v lunaparku a od letošního března do dubna patří Brno Brňanům!

Na začátku všeho byla myšlenka Pavla Baďury z Divo4 a magistra Viktora Pantůčka, pedagoga Masarykovy univerzity, zviditelnit brněnské nezávislé divadelní soubory. Mottem celého projektu se mělo stát Divadlo ke kávě. Jejich nápad je ojedinělý především v tom, že by rádi překvapili kavárenské zákazníky netradičním pojetím divadelního představení. Idea to je sice krásná, ale ležela asi rok ladem. Co s ní? Vzdejme holt studentům Masarykovy univerzity, a to z předmětu Řízení kulturního provozu, jež se rozhodli plán zrealizovat. A tak začal koloběh zařizování. Před každým představením se ozve správně kýčovitá znělka. Hudbu složil, slova napsal Martin Franze, (ne)skladatel, který je mimo jiné i autorem vánoční koledy Zpívání o Vánocích složené pro dětský pěvecký sbor Kantiléna. Každý z osmi souborů hraje v jedné z vybraných brněnských kaváren. Nutno podotknout, že honorář si nikdo z ,,lunaparkářů“ nebere. Především není z čeho, jelikož se jedná o první ročník, a tudíž je to jakási hra pokus-omyl. Ovšem po představení chodí organizátorky s kasičkou a lidé ohodnotí výkon herců a celkovou atmosféru menšími finančními obnosy.

Jak spojit umění s lidmi? V Brně se spojuje příjemné s užitečným. V případě festivalu Brněnský lunapark se jedná o milé posezení v kavárenském prostředí s nějakou tou skleničkou v ruce a samotná kultura se člověku mnohem lépe tráví. Každé představení trvá přibližně půl hodiny, což je naprosto optimální doba pro zaujmutí divákovy pozornosti.

V sobotu 20. března jsem se byla podívat v kavárně Tungsram, na kterou vyšel divadelní spolek Šavgoč a jejich hra Tele. Jelikož je již zmíněná kavárna poměrně malá a Šavgoč oceňuje Trapno jako jakýsi kolektivní zážitek, nečekala jsem od toho příliš. Musím říct, že jsem byla příjemně překvapená, jelikož jsem se trapně necítila. Ba naopak. Už z dálky jsem slyšela na ulici rachot, jehož původci byli samotní herci. A to je nejlepší reklama, jak zaujmout či odradit potenciální diváky. Přímo v kavárně se to však neodehrávalo. Pořadatelé totiž z prvotního handicapu udělali přednost. Prostor je opravdu malý, takže se hrálo venku. A proč ne? Před kavárnou byly nanošené stoly a židle a i ten, kdo neseděl, viděl. To byl například problém v kavárně Podobrazy. Pokud jste nebyli v těsné blízkosti herců, měli jste problém. Kolem šesté hodiny zazněla lunaparková znělka a začalo se. Samotní aktéři přijeli v nákupním vozíku, ve kterém lákali kolemjdoucí na představení. Divadelní hra Tele je zrýmovanou středověkou fraškou z 12. století na motivy masopustní hry Hanse Sachse.

Moji pozornost zaujaly nejen nabílo natřené obličeje tří herců, ale i předměty, se kterými vystupovali. Krávu a tele znázorňovaly miniatury pravděpodobně z kinder vajíčka a i buben z pračky a velký hliníkový hrnec našly svá uplatnění. Co se týče nákupního vozíku, tak ten hrál zásadní roli. Nejprve znázorňoval postel, posléze i jakýsi pomyslný chlév se sýrem plným červů, na kterém jeden z protagonistů divadelní hry seděl, jelikož se domníval, že pokud na něm bude sedět dostatečně dlouho, vysedí tele, stejně jako slepice vejce.

Hra Tele měla prostě šmrnc. Po představení následoval hudební doprovodný program, který podtrhl celkovou atmosféru. Festival Brněnský lunapark má opravdu dobře našlápnuto. Brňanům byla hozena pomyslná kulturní rukavice, kterou s radostí zvedli. I když jsou často představení ,,na stojáka“, obecenstvo to neodradí a návštěvnost je vysoká. Lunapark je sice príma, jak to slyšíme ve znělce, ale tu písničku už pár dnů nedokáži vyhnat z hlavy.

Líbil se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

.etarget{margin-top:1em;} .selfpromo{display:none;}

ETARGET odkazy Přidat inzerát
Zhubněte zdravě, garance výsledku plus osobní podpora.
Nakupte kvalitní pneu od 447 Kč! Doručení zdarma po celé ČR.

V rubrice Ostatní | Upravit |

Jacksonovo (ne)pevné pouto

Že i mistr tesař se někdy utne, dokazuje Jacksonův poslední snímek. Pevné pouto nám přitom nabízí víc než dost – rodinnou idylku, která je navždy porušena zabitím jedné z dcer. Ovšem hledání vraha a vnitřního klidu všech protagonistů nezná konce. A zatímco bych ráda hltala Jacksonův pověstný ostrovtip, podívala jsem se už třikrát na hodinky. To vážně není dobře.

Peter Jackson je přitom uznávaným režisérem. Efekty sice nešetří, ale nedosahuje kvalit Pána prstenů a ani se nebudete válet smíchy v potocích krve a hnusu jako u Braindead. A to zpočátku vypadalo, že má film docela dobře našlápnuto. Rachel Weiss přesvědčivě hraje roli matky tří dětí, která vytváří teplo domova. Její manžel (Mark Wahlberg) je oddán, jak rodině, tak práci a po večerech dělá miniatury lodí v lahvích se svou dcerou Susan (Saoirse Ronan). V podstatě se jedná o klasický „ americký“ rodinný model , který musí být zákonitě zničen, aby byl divák zaujmut něčím silnějším. Ale to silnější jaksi nepřichází. Pohoda je samozřejmě rozbita zabitím čtrnáctileté Susan, ale to je teprve polovina filmu. A co teď? Logicky musí následovat hledání vraha. Do toho se prolíná svět hlavní protagonistky Susan, která ačkoliv je mrtvá, není v nebi ani na zemi. Pozoruje vše jakoby z „meziprostoru“ a rozhoduje se, zda zůstat, nebo překročit pomyslnou hranici a tím osvobodit, jak sebe, tak i své nejbližší.

Ten film ve své podstatě není špatný. Je kvalitně natočený, velice dobře obsazený, především Saoirse Ronan a Stanley Tucci v roli vraha předvádí brilantní výkony, ale něco mu chybí. Pro mě osobně je neoriginální. Už od začátku víte, co vás čeká a tušíte, jak to všechno skončí. V Jacksonových fantaskních představách se utápím a po pravdě i dost nudím. Z celkové monotónnosti vás občas vytrhne vtipná babička (Susan Sarandon), která neustále kouří a v domácích pracích nijak nevyniká. Ale toť vše.

Co k tomu ještě dodat? Začíná to i končí stejnou větou stejně jako Americká krása, vidíme pocity lidí z „druhého břehu“ podobně jako v Šestém smyslu a rodina je tu narušena stejně jako ve filmu Ztraceni v moři. Jacksonovo pouto bohužel není moc pevné a ještě, že tuto recenzi píši jen pár hodin po tom, co jsem ten film viděla. Zítra už by se mi vykouřil z hlavy.